Příběh a historie

Přeskočit na příběh ▾

HISTORIE

Asteroid s označením 2103 PROMETHEUS byl objeven již v roce 2007 systémem LINEAR. Byl zařazen mezi asteroidy, které neohrožují Zemi, a jeho dráha letu je velmi vzdálená od možné kolizní dráhy se Zemí. Klasifikace označení asteroidu je typu C (carbonate), tedy na uhličité bázi jakožto 75% známých asteroidů v databázi.

nová světová měna

Bitcoin je internetová open-source P2P platební síť a také v této síti používaná krypto měna. Hlavní unikátností bitcoinu je jeho plná decentralizace; je navržen tak, aby nikdo, ani autor nebo jiní jednotlivci, skupiny či vlády, nemohl měnu ovlivňovat, padělat, zabavovat účty, ovládat peněžní toky nebo způsobovat inflaci. Vše změní přechod měny z digitální na fyzickou 1.1.2009. Bitcoin je ražen jako skutečná mince, její hodnota je podložena zlatem a stříbrem, z nichž jsou tyto mince vyrobeny. Vrací se tak k prvopočátku všech měn a jeho hodnota je o to víc neměnná. Vlády proti této nové variantě měny protestují. Mezi lidmi se však velmi dobře uchycuje a je hojně využívána pro platby. Později po pádu světové ekonomiky zůstává jedinou platnou měnou, navrch už mají pouze komodity jako jídlo a voda. Všechny ostatní světové měny ztratily hodnotu.

Osvěta! Toho roku by nikdo neřekl, kam to až dojde. Rok 2011 se tak zapíše do historie vznikem nového náboženství (dříve sekta). Osvěta zakládá svou víru na „Staré smlouvě“, avšak věří a připravuje se urputně na apokalypsu, která má brzy přijít. Ve svých začátcích je velmi otevřená a astronomicky rostou její řady, a to především v Evropě. Později vzniká i radikální odnož. Ta řeší konflikty a problémy s vnějším světem a kontroverzní pohnutky řádu. Později se uchyluje do ústraní a k prosazování původní myšlenky řádu násilím se vrací až v průběhu let následujících. Policejní a vojenské zásahy vůči řádu jako takovému jsou mnohdy zbytečné, a to především kvůli jejich již tak velkému počtu.

Dne 9.11.2016 americká NASA a nedlouho nato i ruský program ROSKOSMOS potvrzují, že asteroid 2103 PROMETHEUS je po srážce s jiným vesmírným tělesem na kolizní dráze. Ihned probíhají výpočty, zdali je kolizní dráha přesná a jaké následky by byly při dopadu na Zem, společně i s předpokládaným místem dopadu. Výsledky nejsou vůbec pozitivní. Předběžné výpočty mluví o mohutném dopadu do severního Atlantického oceánu, asi 800km od pobřeží Ameriky. Na základě těchto zjištění je okamžitě do provozu spuštěn program SpaceNET (ochrana Země před dopady vesmírných těles) včetně projektu HAMMER.

Občané Spojených států, nyní máme před sebou nejtěžší zkoušku jakým kdy Spojené státy a celý svět kdy čelil. Všichni společně nalezneme způsob jak odvrátit nebezpečí, které nám hrozí. Spouštíme náš program SpaceNET.

část projevu amerického prezidenta Donalda J. Trumpa

Hlavy států a světových organizací vstupují do televizních i rádiových vysílání a informují své občany o nastalé situaci. SpaceNET vydává prohlášení, že situaci mají pod kontrolou, a přichází hned s několika způsoby řešení situace. Během toho vystřelují do vesmíru sondu, která má dosáhnout povrchu asteroidu. Zde má za úkol prozkoumat složení asteroidu pro přesnější výpočty k řešení situace. Dochází k rozhodnutí, vstříc asteroidu bude vystřelena raketa s jadernou náloží, která má za cíl asteroid roztrhat na kusy a jeho zbytky vychýlit z kolizní dráhy Země.

složení asteroidu

Složení asteroidu 2103 PROMETHEUS je nevídané. Klasifikace jej určila jako typ C na uhličité bázi. V jeho útrobách se však skrývají další, které patři na Zemi k těm nejvzácnějším či přímo vytěženým. Jde o následující prvky:

  • Carboneum
  • Neutronium
  • Iridium
  • Trinium

Poslední jmenovaný je však zastoupen ve velmi malém množství. Po tomto zjištění se vědci ihned domluvili na případném studiu těchto prvků, pokud dojde k dopadu některých úlomků na povrch země, aniž by shořely při průchodu atmosférou. Ve stopovém množství se zde nachází i diamant, který vznikl tlakem a žárem při průchodu atmosférou.

19.5.2018 byla vystřelena raketa, která zasahuje povrch asteroidu, ten je rozlomen na dva velké kusy a nespočetné množství malých objektů. Jedna z částí je odchýlena od původního kurzu, avšak k oddělení dochází pozdě a dopad se odhaduje na Střední Ameriku. U druhého mluví odhady o západní Evropě. SpaceNET nemá dost času na výpočty a vystřelení nové rakety k dvěma částem asteroidu. Každý z objektů má přibližně 800m v průměru a k Zemi se řítí rychlostí 21km/s. Ihned začínají masové evakuace celé západní Evropy a Střední Ameriky. Paniku však zachvátí celý svět. Pomocnou ruku podává USA, Kanada, Čína, Rusko a další státy. Následky dopadu budou nepopsatelné a dopad na celý svět také. SpaceNET společně s členskými státy programu se snaží vytvořit plán humanitární pomoci. Plány NATO a WHO s žádným podobným případem nepočítají a jejich návrhy řešení se rozcházejí.

O hodinu a 12 minut později, tedy 20:20 SEČ dochází k explozi prvního z objektů před samotným dopadem na zemský povrch v přibližné výšce 5km. Výbuch vytvoří explozi a tlakovou vlnu srovnatelnou s desítkami atomových bomb, a to přímo nad hlavami obyvatel města Rio Bravo. Již tak díky panice ochromené město je takřka okamžitě zničeno tlakovou a tepelnou vlnou z exploze. Úlomky dopadají desítky kilometrů od Rio Bravo. Tlaková a tepelná vlna se šíří dále. Jsou evidovány seismické otřesy Houstonu. Amerika je na nohou, Střední Amerika je paralyzována. Jde o nedozírnou katastrofu, které se nevyrovná žádná dosavadní katastrofa ať již přírodní, či způsobená člověkem.

16 minut poté dopadá druhý objekt dva kilometry od francouzského města Le Mans. Dopad způsobí kráter o velikosti 14,6 km a hluboký přes šest set metrů. Město Le Mans je vymazáno z mapy. Nedaleká Paříž je zasažena zemětřesením o síle větší než 7 na Richterově stupnici, to je cítit asi po 3 minutách od nárazu. Zemětřesní pociťují i obyvatelé ve výškových budovách na Slovensku. Ohnivá koule nad obzorem zasáhne tepelným zářením celou Francii. Přibližně za 50 minut dorazí tlaková vlna až do Česka, kdy přetlak je o síle až 2,3kPa a rychlost větru 5,4m za sekundu. Hluk, který vlnu doprovází, by se dal srovnat s hlukem velkoměsta.

Dopad rovněž zapříčinil, že ve vzduchu poletovalo obrovské množství popela a prachu. Ten ani po několika dnech a pak i měsících neusedal. Byl vydán celoevropský zákaz používání vozidel. Jedinou výjimku měly humanitární pomoci, ty však využívaly elektromobilů. Všichni začali nosit ochranné brýle a roušky. Předpoklad je takový, že znečištění bude v řádu několika let (spadový oblak zakryl nakonec oblohu na dlouhých 11 let). Zemědělství ze dne na den skončilo. Bez slunce pěstovat plodiny prostě nelze. Zlepšení bylo až velmi daleko od epicentra, ale postižen byl postupně celý svět. A to měl být jen začátek.

Celosvětový chaos, který propukl před katastrofou, jen více ztížil následné záchranné akce. Evakuace zachránila pouze ty, kteří tak učinili více než den před dopadem. A to v případě Evropy směrem na východ a v případě Ameriky směrem na sever. Ve městech nastaly nepokoje a rabování. Pak přichází katastrofa. Jakékoliv záchranné akce se zdají nejenom nemožné, ale hlavně nekonečné. Na něco tak velkého nebyl svět připraven. Lokální IZS je ve většině případů nepoužitelný. Vzdálená pomoc přichází pozdě nebo vůbec. Až 21.5.2018 přijíždí na pomoc mírové jednotky OSN a další, kdo jen trochu mohou a chtějí pomoci. Vojáci UN stavějí záchranné stanice, kde se centralizuje veškerá pomoc pro dané okolí. Jsou zde zásoby, lékařská pomoc a vybavení. Obdobně to vypadá v Americe, zde padá „Trumpova zeď“ s Mexikem a do pomoci a záchranných akcích jsou zapojeni naprosto všichni, kdo mohou. Probíhají největší záchranné akce na světě. Milióny mrtvých, další milióny zraněných či jinak postižených. Vše kolabuje. Záchranné stanice začínají být jediným symbolem jistoty a bezpečí. Brzy však trpí pod stále větším náporem lidí. Nezřídka se začínají stávat i terčem útoků nenechavců. Ve chvíli, kdy začíná být situace takřka neúnosná, začíná evakuace osob na východ. Rusko jako federace vřele vítá všechny postižené touto katastrofou. Na hranicích je čeká armáda a bezpečný eskort do nových záchranných stanic. Je přislíbena výstavba improvizovaných městeček pro evakuované Evropany.

Po třech a půl měsících nejnáročnějších evakuací, jaké mohla jakákoliv organizace či bezpečnostní složka zažít, je konec. Ne, nejsou všichni v bezpečí, ale žádná auta či autobusy se již nevracejí. Končí i rádiová komunikace. Jakékoliv pokusy o vlastní transport končí bez odezvy. Jsou i tací, kteří se pokoušejí dostat naopak na sever Evropy, z něj však nepřichází žádné zprávy už od dopadu. Nikdo nemá informace o tom, kde je problém a jestli se všichni dostali bezpečně na místo. Začíná se hovořit o dalším dopadu na území Ruska. To však vyvrací po roce první ruští průzkumníci na evropském území. Ti však tvrdí, že o problémech nic netuší a jsou zde pouze za účelem pomoci či odklízení škod. Častěji však disponují zbraněmi než zdravotním batohem nebo nějakou užitečnou technikou. Začíná to být zajímavé, jak bylo kdysi v jednom seriálu, na který si dnes už nikdo nevzpomene: „Zima přichází“.

Světová zdravotnická organizace: WHO

Na začátku roku 2019 se vědcům a následně i WHO dostává do rukou vzorek natolik ničivého, ale zároveň vzácného asteroidu. Po dlouhodobém rozboru zjišťují, že při kontaktu s kyslíkem se z fragmentů uvolňují látky. Tyto látky při velmi krátkodobém kontaktu nezpůsobují žádné problémy. Avšak pokud jde o kontakt delší, je subjekt vystaven látce, která byla později označena jako F35A1. U organických forem života, a to především u lidí, se projevují následující symptomy jako neutichající a dráždivý kašel, závratě, nevolnost atd. Tyto symptomy následně ústí ve smrt nakaženého subjektu. Nemoc má průběh v řadě několika týdnů dle vitálního stavu daného jedince. Symptomy lze zatím pouze dostupnými léky utišit, nikoliv potlačit či zcela vyléčit. Nejsou zatím evidovány případy o přenosu ze subjektu na subjekt, lidé však po uveřejnění těchto informací mají jiný názor. Dochází tak mnohdy k naprosté separaci byť jen zdánlivě nemocných od těch zdravých.

Situace využívá extremistická část Osvěty, která v nastalých podmínkách uplatňuje svůj potenciál. Hromadně konvertuje lidi na své stoupence či věřící. V opačném případě následuje smrt nebo okovy. Její působení se snaží potlačit zbylé bezpečnostní složky a vojáci UN z jednotlivých stanic. Ti však neodolávají dlouho. Stav střední a východní Evropy se mění k nepoznání. Stále jsou zde sta tisíce bezmocných lidí čekajících na evakuaci. A naprosto zdecimovaná infrastruktura zemí, kdysi tak ekonomicky silných. Města jsou vybydlená nebo srovnána se zemí. Následuje období přežívání a beznaděje.

……

Nejaktuálnější známá mapa Česka a kousek Slovenska s poznámkami (r.2047)

Ta naše kotlina Česká

Česko nezpustošil ani tak dopad jako to, co se dělo potom. Praha jakožto metropole se již dá stěží nazývat polem, natož s metrem. Vlastně celé Čechy se považují za ztracené, buď už tam nikdo není anebo ti, co tam jsou, nestojí za povšimnutí. Ještě pár let před dopadem nějaký milionář a nadšenec do zbraní vzkřísil značku ARMA a začal ve velkém dodávat zbraně, munici a všechno, co k tomu patří. Nejdřív jen v Česku a pak se posunul i dál. Když se vědělo, že to asi spadne, vypařil se jako pára nad hrncem. Po něm však zůstal nespočet poboček ARMA po celé republice nacpaných zásobami. Ty posloužily vojákům UN, ale pak i při tvorbě osad. Našli nějaký způsob komunikace s dalšími sklady a tady v tom rozkládajícím se světě si založili slušný byznys.

Taky tu solidně frčela Osvěta a její víra. Češi byli vždycky trochu extremisté co se týče rasismu a xenofobie. Takže když tu začala hlásat Osvěta, většině to nebylo až tak cizí. Netrvalo dlouho a kdekdo se k Osvětě hlásil. Někteří i zdrhli, aby se přidali k té její věrnější a ortodoxnější verzi. Kvůli jejich činnosti si ale na ně už kolikrát posvítila i policie. Tedy v době, kdy ještě nějaká policie byla. Bylo to tu zajímavé, ale kupodivu nic zvláštního se tu až tak nedělo. Když bylo víceméně jasné, jak to s tím šutrem z vesmíru bude, to teprve začalo to pravé české peklíčko. Jestli ti vadily kdysi supermarkety plné důchodců a šílených lidí lačnících po korunových slevách, tak bych ti přál vidět, co následovalo. Češi vzali všechny obchody útokem, každý šílel a chtěl si nasyslit co nejvíc pro sebe. Pak přišly protesty, ale na ty byla vláda zvyklá už léta. Jenže tohle bylo trochu jiné kafe. Lidi vyšli do ulic všude, jako vážně všude. Na to už neměli ani policajti, ani armáda. No a tu začalo to peklíčko. Demonstrace, výtržnosti, rabování a mnoho dalšího nebylo skoro nikomu cizí. Pak to přišlo, dopad. Lidi začali prchat na východ a brali s sebou všechno, co jen šlo.

Pro těch pár, co zbylo, postavili čtyři záchranné tábory, čtyři pro celé Čechy! Asi si dovedete představit, kolik lidí tady zůstalo. Na Moravě to bylo trošku jiné, ne nadarmo se říkalo, že je to kraj rázovitý, hlavně Ostrava. Tam taky vznikl po Brnu největší záchranný tábor. Někteří se už na začátku rozhodli, že do táborů na východ ani na sever nejdou a zůstanou tady. Budou si žít hezky po staru. Většinou to byli preppeři a podobní šílenci, ale je fakt, že na tom něco bylo. Jedna taková osada vznikla v Jeseníkách a druhá někde v Beskydech. Ze začátku byli jen sami pro sebe. Až po několika letech byli ochotni začít s několika vybranými osadami obchodovat. Zaplatili i slušnou sumu za munici a zbraně vojákům UN, a když už ani ti nic neměli, sáhli do ARMY. Města nebyla bůhví co ani před tím, ale teď se jim každý vyhýbal obloukem. Nejenom že to tam nebylo bezpečné, ale nepochopitelně to přitahovalo magory, feťáky a ztracené existence z celého okolí. Když se pak tihle dostali ke zbraním, bylo to jasné. Města jsou pro normální lidi tabu.

Podobně na tom byli i Slováci, ti se taky uchýlili do hor. Teď když už hranice nic neznamenaly, tedy aspoň ne ty původní, už si nikdo nehrál na to, kdo je Čech a kdo je Slovák. Šlo jen o to přežít, doufat, že se konvoje vrátí anebo to risknout na vlastní pěst. Volbu měl každý svobodnou. Byly i nějaké podobné zprávy o Polsku a Maďarsku, ale ti k nám nepáchli a my k nim taky ne. Někteří přinášeli zprávy o Ukrajině, tam se prý stříleli hlava nehlava bez ohledu na nějaký asteroid. Ještě na chvíli zpátky k lidem. Bylo to tu zvláštní, přesto jednoduché. Dalo by se říct, že tu byly takové čtyři proudy smýšlení o tom, jak dál naložit se životem. Jedni chtěli vrátit spořádanou civilizaci, aspoň do té míry, jak to jen bylo možné. Druzí zase byli takoví, co si chtěli nahrabat co nejvíc pro sebe a naložit s tím podle svého. Ale tam taky moc rozdíl nebyl, buď byl plán zdrhnout, nebo začít šéfovat nějakému svému malinkému království. No a třetí byli preppeři a jim podobní. Těm možná bylo jedno, co se děje, chtěli svůj klid a přežít. Částečně jim vyhovovalo, jak to bylo, jak říkají „bez technologií a uspěchaného světa“, taky se na to někteří připravovali velkou část svých životů. Ta poslední byla Osvěta, ti se ještě dělili na ty, kteří hlásají víru a jsou ve výsledku neškodní. Pak tady ale byli ti ortodoxní šílenci. Co vím, tak do osad nesměli, do žádné, kterou jsem znal. Každá osada měla svou sestavu osazenstva, málokdy to bylo úplně jednotvárné. Výhodou nebo spíše neskutečným štěstím bylo, když jste měli nějakého zdravotníka, doktora a přímo zázrakem byl nějaký vědec (chemik nebo virolog).


PŘÍBĚH

Jmenuji se David, na příjmení už nesejde. Bylo mi tehdy 29, když to spadlo. Měl jsem nějakou drobnou zkušenost z armády a vedl jsem solidně prosperující firmu se státními zakázkami pro AČR. To všechno se ztratilo během mrknutí oka v oblacích prachu. Takřka ze dne na den jsem se ocitnul v Ostravě a pak v záchranném táboře u Ostravy. Tady to nebylo nic moc, ale aspoň tu byl příslib evakuace do Ruska, kde to prý za něco stojí. Řekl jsem si, že je asi všechno lepší než tohle. Když odjel poslední autobus směrem Rusko a už se nikdy nevrátil, atmosféra houstla. Zkoušeli jsme vysílačky, ale nic, absolutní ticho. Po měsíci jsme se vzdali naděje. Spočítali jsme, že zásob už moc nemáme, a hlavně se do Ostravy začaly stahovat podivné existence. Kdokoliv, kdo se rozhodl vydat tím směrem, se buď nevrátil, nebo to šeredně odskákal. Někteří mluvili i o Osvětě. Tábor byl pár kilometrů za Ostravou, tak jsme neváhali. S několika kamarády, které jsem si stihl tady za tu dobu najít, jsme se rozhodli, že sbalíme vše, co se dá, a půjdeme zkusit štěstí sami na vlastní pěst. Předtím jsme svůj návrh nadhodili i zbylým přeživším v táboře včetně těch několika vojáků UN, co tady zůstali. Dva byli kupodivu Češi, dva Rakušáci a jeden Slovák. Valná většina svorně s nápadem souhlasila. Věděl jsem totiž, že u bývalého Frýdku je stará raketová základna a na nějakou dobu by nám mohla sloužit jako útočiště. A protože se říkalo, že ve Frýdku chcíp pes, doufal jsem, že v jeho stínu nějakou dobu v klidu přečkáme a přinejhorším pak půjdeme dál směrem na východ.

Naložili jsme jediné elektroauto, co tu zůstalo, až po strop zásobami. Zbytek se rozdělil mezi lidi, co s námi hodlali jít, byly nás skoro dvě stovky. Na místo jsme se plahočili týden, jo, vážně týden. Ona to není sranda koordinovat dvě stě lidí a ještě požadovat, aby toho tahali s sebou co nejvíc, když nejsou zvyklí. Ještě že tady byl se mnou Panda, ten mě vždycky nějakou nehoráznou pitomostí tak rozesmál, že jsem v mžiku zapomněl na všechny útrapy. Jsme tu! Vypadá to slibně. Velká část obvodových zdí ještě stojí, i nějaké budovy tady jsou. Vypomohli jsme si vším, čím jsme mohli, a za tři měsíce se tomu dalo říkat domov. Ne všichni sdíleli můj pohled na věc, museli jsme však žít s tím, co jsme měli. A na pochod do Ruska tihle lidi neměli ani náhodou.

Trvalo rok, než se k nám dostali ti šmejdi z Ostravy až k nám. Bylo jich jen pár, takže dostali na prdel dřív, než se stačili vzpamatovat, co se vůbec děje. Hlídka na ně narazila kilometr od osady. Takže snad o osadě neví. Jo a vidíte, osadě jsme dali zvučné jméno Beskyd. Prý podle nějakého slavného hotelu. Mně to nic neříkalo, ale ostatním to dělalo radost, tak proč ne, že jo. Ale zpátky k situaci. V tu dobu jsme měli i křížem krážem zmapovaný celý Frýdek-Místek a věděli jsme, kam chodit pro nějaké drobné zásoby a hlavně jídlo. Nebýt toho zasranýho popele a prachu, co všude poletoval. A slunce jsme neviděli, jak byl rok dlouhý, už dávno bychom si něco pěstovali. Když byl takhle na jaře druhého roku Panda na výpravě za hledáním zásob, zkusil štěstí v horách. Byl místní, a tak to tu celkem dobře znal. Narazil u bývalých slovenských hranic na osadu Severka. Před pádem tam byla turistická chata a vlek, jo, to byly časy, když se do hor jelo lyžovat a užívat sněhu. Dneska sníh znamená, že každý druhý nejspíš do jara umře hlady nebo na nemoci. Aniž by musel sáhnout k pasu pro svého Peacemakera, vyjednal obchodní dohodu o zásobách. Taky v pravý čas, po zimě nám skoro nic nezůstalo a situace v osadě začala být na spadnutí. Dožadovali se informací, jídla a abychom konečně vyrazili na Rusko. Neuvědomovali si, že by to nezvládli ani před dvěma lety, natož teď.

Jednou se takhle vrátila hlídka z deseti cizinci, že hledají útočiště. Hladové krky navíc jsme sice nepotřebovali,  ale svině jsme taky nebyli, navíc jsme jako každý rok po zimě očekávali uvítací výbor z Ostravy v podobě ortodoxáčků Osvěty. A pár rukou navíc se nám teda hodilo. Na dvou z nich se mi však něco nezdálo, byli to takoví mladí milenci, ale sem tam na mě působili, jako by na něčem jeli. Ale drogy jsou dávno mnohem luxusnější zboží než před dopadem. To je taky legrace, kdysi se rozlišovala doba před Kristem a po Kristu. Dneska to má většina jinak, před dopadem a po dopadu. To jsem ale odbočil. Nakonec si ti dva tady založili takovou skupinku, co měla podporovat místní plácek podnikavců. Takový náš malý trh, kde lidi za směnný obchod nebo zlaťák prodávali svůj um. Začali mít i nějaké obchody se Severkou. Problémy zvlášť nedělali, a když šlo do tuhého, rvali se s námi. Dokonce jednou modráskům darovali bednu munice, osobně by mě zajímalo, kde ji vzali. Když se ohlédnu, tak tady to všechno asi začalo. No a dalších pět z té skupinky byli bývalí vojáci a jeden z nich přímo od Modrých přileb. Nejstarší z nich si říkal Pachenko. S Rusem měl společného asi tolik, co já s Afričanem. Hlavně, že dělal svou práci. Nakonec si ho modrásci zvolili za velitele a nechal si říkat generál, úsměvné, ale fungovali lépe než kdy předtím.

Ten čas neskutečně letí, už jsme se zkontaktovali s další osadou, tentokrát se jmenuje Cyril a je kousek od svatostánku Cyrila a Metoděje. Jestli Vám to ještě něco říká. Těch, co to pamatují a vlastně co si uvědomují, jaké to bylo před dopadem, kvapem ubývá. Už jsme tady pět let a já přestávám doufat, že se to někdy změní. Pořád to stejné dokola. Dokonce jsme jednou udělali výboj do Ostravy, abychom preventivně zchladili ty horké hlavy. Začalo se jich v Ostravě hemžit víc, než by bylo zdrávo, a s Osvětou začaly mít problémy i osady Severka a Cyril. Doplnili nám dokonce mapu o nové poznatky a o další osady, o kterých ví. Příští rok se vydáme na výpravu na Slovensko. Má tam být osada Jánošík, jak patetické jméno, ale sami nejsme na tom o moc lépe.

Dnes je to šest let, co jsem naposledy viděl slunce, zrovna jsem nad tím přemýšlel, jestli ho ještě někdy pořádně uvidím. Jediné, co bylo za ta léta pozitivní, je to, že jsme mohli přestat nosit roušky a dalo se obstojně dýchat. Vylézám ze svého stanu, když tu mě něco oslepilo. Slunce! Vážně to je slunce, nemůžu tomu uvěřit. Svítilo asi jen dvě minuty, než ho opět zahalil oblak prachu. Bylo to neuvěřitelné, jako by všechen ten hnus kolem zmizel. Najednou mi nevadilo, že zeleň už vidím jen na některých místech během výprav. Až si říkám, z čeho vlastně vůbec může žít, stejně tak zvěř. Jako by i přes to všechno měla Země svůj plán na přežití, jen s námi moc nepočítala, ale kdo by jí to měl za zlé. Ten rok se takové dny ještě několikrát opakovaly a čím dál tím častěji. Rok potom měly být celé dny takové, trvalo však ještě několik let, než obloha plná prachu byla spíše jen známkou špatného počasí a ne denního chleba. Chleba, mmm, co bych dal za kousek čerstvého chleba, už jen stěží si vybavím jeho chuť.

Osmý rok, na tenhle rok nikdy nezapomenu. Kam se hrabe slunce. Tohle bylo jako na horské dráze, tolik změn a tolik událostí. Něco neskutečného. Nejprve přijelo nákladní auto plné munice, zbraní a zlaťáků. Zůstalo stát uprostřed Frýdku. Celé dva dny jsme je pozorovali, byli tam jenom dva a náklaďák plný munice a zbraní. Bylo to jako na zlatém podnose, až se tomu nechtělo věřit. Nebudu to natahovat, když jsme je obklíčili, vypadalo to spíše, že se vzdáváme my, ne oni. Prohlásili, že jsou hlavní zásobovací vůz ARMY a došly jim baterie. Nevěřili jsme svým očím ani uším, když se pak se vším rozložili u nás, vybalili starou vojenskou centrálu a vysílačku, už to bylo vážně jako v Jiříkově zjevení. Elektřina z benzínové centrály, vysílačka, na jejímž konci skutečně někdo odpovídal. Vlastně dodnes nevím přesně, s kým komunikují, ani kdo za tím vším stojí, jestli jde skutečně o původního majitele ARMY nebo jak to vůbec je. Když si ale u nás vybudovali styčnou stanici, kudy pravidelně projížděly zásoby, přestali jsme se po chvíli ptát. A ano, šlo nakonec skutečně o ARMU a jednou jsem mluvil s tím na druhé straně a vyjednal nám i extra zásoby atp. jako ze „staré známosti“. Někdy v květnu 2028 k nám dorazila i skupinka 3 prepperů, chtěli zůstat na noc. Nakonec z jedné noci už jsou to dva měsíce, hodně nám tady pomáhají. Vznikla nám tady i nová skupinka, říkají si Nový věk. Chtějí, aby vše bylo jako dřív. Osobně jsem jeden celý večer uvažoval nad tím, jestli to je ještě vůbec možné a jestli bych to sám i chtěl. Došel jsem k závěru, že úplný návrat bych nechtěl. Ale civilizovanost a prostá společnost mi vlastně chybí.

Dnes mám narozeniny, je mi už 41, uvědomuji si, že už takřka polovinu svého života žiju v tomhle bordelu. Mám to vůbec zapotřebí? Před chvílí se vrátil Panda z průzkumné hlídky. Byli omrknout nějakou starou budovu, kde by něco mohlo být. Objevili ji den předtím lidi ze Společnosti, až se divím, že ji nezkonfiskovali sami. V budově něco málo bylo, ale podstatného bylo něco úplně jiného. Zahlédli, jak se kolem plíží skupinka asi šesti osvěťáků na lehko, ale s puškami a municí. Jeden dokonce tahal nějaký dalekohled, to bylo pro ně nezvyklé. Chlapi mají podezření, že Osvěta něco chystá a bude to asi něco velkého. Musím si skočit na panáka k Taye do baru, tohle potřebuje rozvahu. Cestou tam se stavím za naším knězem, jo, máme tu už i kněze Osvěty, dobrá 3/4 osady jsou věřící, chápete to. Doufám, že bude mít nějakou radu, jak na ně, nebo se mu je podaří odradit. Loni s nimi promluvil a za nějaké malé zásoby nás nechali na pokoji. Lepší než střílet a přijít o cennou munici, nedej bože o lidi.

Bylo to k hovnu. Máme před branami snad půlku Ostravy. V noci po nás tutově skočí, musíme být připraveni. Něco mi smrdí i na tom, jak se ti dva nezvykle mezi sebou vybavovali. Půjdu za Pandou, bude v baru nebo na bráně, snad bude vědět víc, tohle se mi nelíbí.

Z osobních zápisků Davida, starosty osady Beskyd u bývalého Frýdku-Místku

ASTEROID logo

Rolovat nahoru